 |
| Umělecká práce jednoho klidného místa...na hřbitově. |
skutečně, jak občas říkám, míří do prdele nebo jsme se všichni zbláznili. Delší dobu se zabývám tím co dělat, abych přežil. Ne konec světa.
Ne náraz asteroidu, sluneční megaerupci nebo snad globální oteplení/ochlazení (použij v co věříš). Chci přežít smrt zdravého rozumu. Chci si ho zachovat. Na druhou stranu si říkám, jestli by pro mě nebylo lepší kdybych se také zbláznil a přestal ho používat nebo o něj úplně přišel. Rozhodně by mi pak bylo lépe. Netrápilo by mě, že v Bruselu mají celé jedno oddělení na určování zakřivení banánů a druhé na ladění správné barvy rajčat. Nevadilo by mi, že se v některých městech bude jezdit jen třicítkou, protože nějakého blbce napadlo, že by to mohlo být fajn. Nenaštvalo by mě, že sdružení jako Prasklé matky nebo Děti z kohosi, pořádají happening uprostřed města a nechají kvůli tomu uzavřít důležitou dopravní tepnu. Bylo by mi dokonce jedno, že zakázali normální žárovky, s chabým odkazem na ochranu životního prostředí a šetření energiemi.
Problém je, ale v tom, že jsem ještě stále do fáze totálního pozbytí rozumu nedospěl a tak mě to všechno štve. Rozčiluje mě to tak, že mám někdy dojem, že dál už to prostě nevydržím. Že nebudu schopen příští ráno vstát a dozvědět se další úžasnou zprávu o tom co zase bruselský ouřada vymyslel a čím mi znepříjemní život. Že nebudu schopen unést další nesmyslné nařízení, regulaci či omezení, se kterým přišel nějaký rozum nemající politik nebo aktivista.
Ale co dělat abych se nezbláznil a o ten (snad) zdravý rozum nepřišel. Kudy nebo kam se vydat, abych tam mohl žít ve jménu svobody a klidného života se vším co k němu patří.
Možná jsem divný, ale já prostě chci mít možnost ničit si svůj vlastní život svými vlastními chybami. Nemám zájem o to, aby mě před nimi někdo chránil, protože jen z chyb mám možnost se poučit.
Čím dál více se tak nořím do pocitu smutku a zoufalství. Čím dál více mám dojem, že už není cesty zpět a my skončíme ve společnosti, která bude tak sterilní a hloupá, že zahyne.
Nicméně staré a velmi moudré přísloví našich prababiček říká: #Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.
Má pravdu. Čím dál častěji totiž zjišťuji, že stejné pocity má dlouhá řada lidí. A jsou to zhusta lidé inteligentní a chytří. Vzdělaní a sečtělí. Jsou to lidé jejichž hlas může mít a má váhu. Hlas, který může něco změnit. Bohužel, ale také hlas, který není slyšet. V naší společnosti a myslím současnou západní civilizaci jako celek, je totiž pravidlem, že čím méně jsem chytrý a čím méně mám zdravého rozumu, tím jsem hlasitější, tím více řvu a snažím se své nesmysly prosadit.
Ti rozumní zatím mlčí. A já si říkám: není už čas se ozvat? Není už čas začít něco dělat? Nezbývá nám posledních pár vteřin před tím definitivním kolapsem zdravého rozumu?
Souhlasíte se mnou? Máte také dojem, že dál už to takhle nejde a my musíme říct, že nás nebaví to co se děje? Pak sdílejte dál a dejte ostatním vědět, že nechcete žít ve světě plném nesmyslů, že víte co představují slova svoboda a odpovědnost, že chcete být kapitány svých vlastních životů.
Poznámka komentující: Napsal jsi...Ti rozumní zatím mlčí. Asi ví proč. Blbci by je utloukli čepicema. Jsou v přesile. - Tvoje povídání předám dál...
A pátek je blbců svátek... napsal bych něco o deprivaci, ale lidi to nechtějí slyšet...!
Zdroj: sociální sítě G+ Honza Ch.
#pátek, #svátek, #svoboda, #svět, #GooglePlus, #votomtoje #blbec a deprivace
