 |
| Vyšší věk nemoc a odpočinek na lavičce |
Představa pacienta jako sumy orgánů, které je třeba opravit, by měla být minulostí.
V současnosti probíhá mezi lékaři diskuse o konfliktu mezi paternalismem a partnerstvím.
„Od starověku až do 20. století lékař jednal s pacientem velmi paternalisticky, tedy stanovoval, co se bude dělat a co ne, jednal jako pater– otec,“- „Je třeba říci, že dříve to ve většině případů pacient vděčně přijímal – vždyť mnohdy neuměl číst ani psát a lékař byl autoritou nejen ve věcech medicínských, nýbrž i všeobecně lidských. V současnosti zdůrazňujeme spíše motiv autonomie – pacient má právo sám být architektem své terapie, má právo na volbu lékaře, nahlížení do své dokumentace, má právo žádat o vysazení či nenasazení léčby a podobně.“
V praxi však mnoho pacientů právě o takovou samostatnost nemá zájem, zejména lidé staří a s nižším vzděláním raději nechají rozhodnutí na lékaři. Nevadí jim paternalismus samotný, ale jeho určité projevy, spojené s přezíráním a arogancí u některých lékařů.
Mladí lékaři jsou podle něj vedeni ke vnímání nemocného v jeho biopsychosociálním kontextu, tedy nejen jeho soma, nýbrž i psyché.
V kursech anatomie se medici sice dozví mnoho nedocenitelných poznatků o lidském těle, ale to je jen část pravdy o člověku, kontakt s živým pacientem na lůžku pak již nemůže nikdy být vědecky neutrální. Jsem velmi rád, že se v našich nemocnicích stává standardem, že organickou součástí lékařského týmu se stává i psycholog nebo dokonce kněz.“
Poznámka autora: Toto nelze zcela potvrdit, vzorem, konsultantem i přítelem mladého lékaře je zkušený lékař osobnost, primář, úspěšný a moudrý lékař v praxi je ovšem často zavalený vydělávám na živobytí a nároky pojišťoven, ne nemocných.
K lékaři chybí úcta, přátelství s ním, pomoc od přízemních starostí. Psycholog to ale neví, necítí se v kůži lékaře, ani nemůže. Něco tak náročného jako medicinské povolání "doktora" nelze nasimulovat. Snad empatie a kamarádství ...
Ze studenta po absolvování lékařské fakulty se takzvaný lidský rozměr spíše ztrácí. Na fakulty přicházejí lidé ve veliké většině případů altruističtí, nadšení a toužící udělat něco dobrého. V průběhu studia však tento zápal poněkud ochladne. „Pak přijde praxe, kolotoč služeb, který ne vždy, ale často vede k vyhasnutí, a lékař může propadnout do cynismu a rutiny. Zajímavé ale je, že u řady lékařů dochází k opačnému procesu: s přibývajícími lety praxe přichází empatie a to, co by se snad nepřesně mohlo nazvat životní moudrost.
U takového lékaře pak je radost se nechat léčit“ .
Odborník na lékařskou etiku soudí, že empatii se lze naučit: „Ještě před nedávnem byli lékaři trénováni k tomu, aby léčili nemoci, dnes se znovu vracíme k tomu, že lékaři by měli léčit především pacienty.“
Dodávám, že lékaři mají být dobře zaplaceni, aby netrpěli nouzí, pocitem hanby a ponížením od nemocných i zdravých za svoji obětavou práci. Nedivte se. Někteří lékaři jsou velmi citliví k léčení pacienta, ale i k přístupu veřejnosti.
Nemocného ani příbuzné nemohou poučit ani atakovat už z principu přístupu lékaře k psychopatii jako nemoci a deprivaci nemocí...
Pokračujeme tady na stránce MEDICINA!
